Představujeme osobnosti Komety: František Vaněk

    (MAZB)

František Vaněk je rodák z Uherského ostrohu , kde také s hokejem začínal a přes Spartak Královo Pole vedla jeho cesta do bývalé Rudé hvězdy. Vaněk nepatřil k zakládajícím členům RH, ale ještě v první sezóně stihnul odehrát v jejím dresu dva zápasy.


3.12.1931 v Uherském Ostrohu


Hráčská karta Františka Vaňka

Již ve druhém roce získal RH Brno mistrovský titul a pomohla k němu i nově vytvořená útočná trojice s Františkem Vaňkem ve středu a na křídlech se Zdeňkem Návratem a Bohumilem Proškem. Ovšem zhruba od roku 1959 dostal Vaněk nové křídlo, mladého Josefa Černého, se kterým vytvořil legendární dvojici. Na křídle se nejčastěji objevoval Rudolf Scheuer. S Kometou získal všech jejich jedenáct titulů .Celkem v modrobílém dresu odehrál 323 ligových zápasů, v nichž vstřelil 148 branek, připsal si 156 bodů, což mu přineslo 314 bodů.

Na mezinárodní scéně reprezentoval Československo v 76 zápasech, zúčastnil se 7 mistrovství světa (1956-1961, 1963) a dvou olympijských her (1956 a 1960). Už jako hráč pomáhal s koučováním mužstva trenéru Bouzkovi na střídačce. Hlavně v době léčení zranění. Asistoval např. při rozhodujícím zápase s Kladnem, který rozhodl o posledním titulu pro Kometu. Další rok byl trenérem z vynucení (opět zdravotní pauza), ale od léta 1967 definitivně ukončil hráčskou kariéru a stal se trenérem na plný úvazek.


Trenérská karta Františka Vaňka

Po tři roky vedl Kometu Brno, v roce 1970 vedly jeho kroky do Olomouce, potom do švýcarského HC Sierre, kde působil dvě sezóny. V roce 1974 se opět vrátil do Komety. Po startu sezóny 1975-1976 vedla jeho cesta do švýcarského Bielu, se kterým získal titul mistra ligy. V roce 1982 se po dvouleté pauze vrátil k hokeji a tím i ke Kometě. Společně s Rudolfem Potschem převzali první mužstvo a vydrželi u něj celé tři sezóny.


V jednom čísle časopisu Stadion (cca z roku 1961) vyšel článek o Františkovi Vaňkovi na přání čtenářů. Přinášíme jej v plném znění jen s drobnými kosmetickými úpravami.

    Vojta Kramář (týdeník Stadion)

Obloha byla toho jitra čistá. Kraj podzimem vždy průzrační. Hřmění letadel nad Brnem a hluk ulice přehlušovaly míchačky betonu u stavenišť. Oknem od Vaňků se hezky dívá na nové střechy města…

Střední útočník Rudé hvězdy byl doma sám. Závěsy na oknech vyčítaly příchozímu, že přišel v nevhodnou chvíli. Majitel bytu ve třetím poschodí se vrátil z tréninku v hodonínské kryté hale až k půlnoci. Zkoušel tam se zaťatými zuby rozjezdit zranění. Bylo to nepříjemné a bolestivé. Natržený svalový úpon v tříselné krajině (po nešťastné roznožce v letní přípravě) udělal škrt v tréninkovém rozpočtu. Temperamentní třicátník se duševně doslova rve s nařízeným odpočinkem. Musí se přemoci; v životě ho už potkala horší nadělení.

Málokdo ví, že v devatenácti, hned po nástupu základní vojenské služby, vážně onemocněl. Tyfus není žádná legrace. Poležel si na marodce čtvrt roku, ale hokej a letora mu nedaly. Již dva měsíce po nemoci nastoupil v mužstvu brněnské Rudé hvězdy a sehrál se zatajovanou bolestí dva mistrovské zápasy. Navíc i při nejlepší vůli nebylo sil. Bojovné srdce přece jen muselo podlehnout příkazům lékaře a oslabenému organismu. Zeptejte se lékaře, co takový tyfus umí! Nejméně půl roku po odchodu z nemocnice se pacient musí úzkostlivě šetřit.

Bojovnou náturu má František už v krvi. V dobrém slova smyslu. Takovou na první pohled klidnou a vyrovnanou. Nerad se poddává. Na posledním mistrovství světa ve Švýcarsku odehrál všechna utkání s bolestmi v zádech. Nefňukal ani na světovém šampionátu v Oslu, když měl vykloubené rameno.

Solid = pevný. To slovo jsem si přečetl v rozevřené učebnici pro ekonomy, jež ležela na stole. Ještě po návratu z tréninku dokázal studující třetího ročníku Vysoké školy ekonomické zopakovat si před spánkem učební látku. A to již byla půlnoc. Po špičkách se ještě podívat do dětské postýlky a pak již na nic nemyslet…. Na nic nemyslet?

Šestnáctiměsíční Fanouš je tátovo všechno. Dokazuje to i množství hraček, kam se jen po bytě podíváš. S prvními synovými krůčky začal dospělý František pokulhávat ve studiu. Nemohl se vynadívat. Včas se však v něm ozvalo ono vnitřní důkladné a solidní já, Šťastný táta zapjal, jak to umí i v kritických chvílích na ledě. Poslední zkoušku z vědeckého komunismu absolvoval koncem září.

Na ledě to se středním útočníkem Rudé hvězdy jasnější. Kolika divákům se tají dech, jak to jen dopadne, když má Vaněk kotouč na holi. Už si myslíš, že to nedopadne dobře. Soupeři na něho zle dotírají – Vaněk však se stoickým klidem dribluje dál. Podle našich představ by měl už rychle přihrát bleskurychlému Černému na křídlo… To je matematika. Podle Vaňka. I počtář dělá chyby, ale aby jich bylo co nejméně, přihrává až v situaci tak říkajíc „tutové“. Jiný názor v rozhovoru s Františkem Vaňkem neobstojí. Za ty hokejové roky si vyhranil stanovisko.

Začínal na rybníku v Ostrohu a potom v Mohelnici na Moravě, kde se učil elektrotechnikem. V osmnácti se dostal na turnaj nejlepších dorosteneckých oddílů do Prahy Tehdy hrál za Přerov a stal se terčem pozornosti ligových trenérů. Před jedenácti lety se jméno Vaněk poprvé objevilo v širším výběru národního mužstva. František se upřímně přiznává: „Byl to určitě omyl, protože s bruslením jsem byl v té době ještě na štíru.“ Poctivá příprava v Rudé hvězdě pak dala našemu hokeji zdatného borce.

Za tolik hokejových sezón s poznáním lákavé ciziny i vonného domova se František Vaněk vyhranil také jinak. Dobře to vědí všichni v národním mužstvu, i ti, kteří se s ním stýkají všedněji. Nechtěli jsme spolu mluvit o tom, co by přehlušilo betonové míchačky a nechalo zarůst travou sportovní hřiště. I František se však pamatuje na válku, přestože mu bylo tenkrát necelých čtrnáct roků. Deset dni se musel s rodiči, bratrem a sestrou a se všemi obyvateli jejich ulice ukrývat ve velkém sklepě, protože nacisté před ústupem podminovali v Ostrohu most přes Moravu.

Roky plynuly, slovácký synek prošel zkouškami života, vyzrál charakterem. Stal se četařem, reprezentantem, zasloužilým mistrem sportu, otcem, vysokoškolákem a komunistou. Nemá rád gloriolu. Není proto divu, že mnozí profesoři na Vysoké škole ekonomické ani nevědí, že jeden jejich student z Brna obléká zimu co zimu dres sportovce – reprezentanta Československé socialistické republiky. Bude mi teď zazlívat, že jsem o něm napsal. Odkládá nevrle všechny noviny a časopisy, v nichž se objeví jeho jméno. O takových sportovcích, jako je František Vaněk, je však třeba vždycky psát. Měl by to snad chápat i on. Mládež se na něho chodí dívat a mládež chce také vědět o něm něco víc, než že dal branku a zahrál výborně.